Z mého deníku:
Jsem introvert. Mám rád klid, pohodu a věci, které dávají smysl. Miluju svůj komfortní koutek, kde se nemění vůbec nic. Ideální den? Ticho, čaj, stabilní wi-fi a faktura, co mi přistála do mailu úplně sama.
A přesto… jsem udělal něco naprosto šíleného. 🤯
Před pár lety jsem se rozhodl pro změnu. Ne, nebyl to záchvat adrenalinu, spíš takové lehké píchání na srdci z každodenní rutiny. Chtěl jsem cestovat. Ale ne tak ledajak – chtěl jsem cestovat chytře, smysluplně a ideálně bez zbytečného stresu. V mém podání to znamenalo zůstat co nejblíž domova a ideálně se vracet každý večer do své postele.
Jenže osud měl jiné plány.
Pak přišla ONA.
Moje žena. Cestovatelský uragán, který nikdy neposedí na místě, miluje dobrodružství a slovo „klid“ ve svém slovníku nemá. Někdy si říkám, jestli její srdce netluče v rytmu přistávacího signálu z letiště.
A tak začala moje životní jízda.
Já – velký introvert, který si raději dvakrát rozmyslí, jestli půjde i do nové kavárny, se najednou ocitl vedle ženy, která by nejradši každý týden měnila stát, jazyk, kuchyni i klimatické pásmo. Výsledek? Cestuji jako šílený.
V tomto deníku budu s humorem popisovat (ne)obyčejné situace, které zažívám jako introvert po boku cestovatelského tornáda. Bude to zábava – pro tebe určitě. Pro mě? No… to se uvidí.
Když letenkový radar spustí poplach
Je krásné pozdně letní ráno. Slunce nesměle prosvítá skrz žaluzie a na stolku voní káva. Všechno je, jak má být. Probouzím se do nového dne s vidinou klidného dopoledne – ranní rozcvička (rozuměj: pomalé protahování prstů u nohou), pohodová snídaně, pak si sednu k iPadu a v božském tichu budu odpovídat zájemcům o naše cestovatelské služby. Harmonie. Pohoda. Zen. Taková ta chvíle, kdy si připadám jako mnich v digitálním chrámu.
Jdu do obýváku a vidím, že moje žena sedí u svého Macu, ponořená do práce. Je klid. Pracovní ticho. Zatím.
Jenže pak… začne něco nebezpečně vrzat v silovém poli mojí pohody.
Manželka se uculuje. A ne jen tak ledajak – ten výraz znám. Ten, kdy má v očích jiskřičky jak vánoční stromeček a tváří se jako člověk, který právě objevil nový kontinent. Instinktivně zpozorním. Zpomaluju krok. Nastražím radary. Přibližuju se, jako když se Indiana Jones blíží k pasti. A pak to vidím.
LETENKOVÝ VYHLEDÁVAČ!
Polije mě horko. Vysoký stupeň ohrožení. Můj stereotyp, můj klid, moje bezpečná zóna… je v ohrožení!
Zatímco si ve mně moje vnitřní bezpečnostní systém zapíná výstražná světla, moje žena se otočí, zářivý úsměv od ucha k uchu a s radostným nadšením vyhrkne:
„Mišánku, co plánuješ na celý tento podzim?“
V tu chvíli mám jasno. Jsem v háji.
Podaří se mi ze sebe vypravit jen tiché a nejisté „no… nic?“
(Špatná odpověď, Michale. ŠPATNÁ ODPOVĚĎ.)
Manželka se nadšeně rozesměje, tleskne rukama jako malé dítě na Štědrý den a vítězně zahlásí:
„Mám vymyšlený skvělý Euro trip! Bude to zážitek!“
Krve by se ve mně nedořezal. Před očima mi běží celý můj podzim – klidné večery, práce na dálku, teplý čaj, ponožky se sobem… a najednou vidím nekonečné letištní haly, přestupy a batohy větší než já.
Snažím se zachovat klid a nadhled. Nejde to.
„Tak kam to všude bude?“ dostanu ze sebe.
A v hlavě mi naskakují scénáře:
– tříhodinový přestup v Istanbulu,
– nocleh v hostelu s podivným zápachem,
– a ranní běh po nástupišti s batohem, který váží víc než moje rozhodnutí říct „ano“.
Moje žena se nadechuje, připravená na výklad o všech destinacích, které už si podbarvila ve svém Google kalendáři. A já jen tiše sedám do křesla a snažím se dýchat. Ještě nevím, co mě čeká. Ale vím, že to bude jízda. A že o tom budu muset napsat. Pokud přežiju.
Pokračování příště…
